Nina Křehotová a její příběh

Nina Křehotová

Tak nechodím, no a co. Byla by nuda, kdyby tu byli jen samí „choďáci“

Nina Křehotová byla veselá gymnazistka, když se jí v květnu roku 2003 úplně změnil život. Zrovna stoupala po schodech na písemku z matematiky, když omdlela a ze schodů spadla. Následovaly desítky lékařských vyšetření, dlouhých operací, rehabilitací a bolesti. Teprve po několika letech získala finální – nevyléčitelnou – diagnózu: fibromatóza druhého typu, neboli neustále se objevující nádory na páteři, ale i na sluchových nervech a v hlavě. Nina je na vozíku a podstupuje biologickou léčbu, která postup nemoci aspoň zpomaluje.

To musel být docela šok, nemoci se v sedmnácti letech ze dne na den postavit na nohy.
Pořád jsem brečela. Od chvíle, co mě neuroložka poslala do nemocnice, jsem začala plakat a už jsem nepřestala. Pak mi řekli o těch nádorech, tak jsem zase plakala. Čekala mě operace, ale měli volno až za šest týdnů a domů už mě nepustili. Nikdy jsem ale nenajela na to, že jsem nemocná a mám v županu ležet v posteli. Už tehdy jsem se vždycky normálně oblékla a nalíčila a dělala jsem, jako že je normální den, i když nemůžu chodit.

Pamatujete si ten okamžik, kdy jste se dozvěděla, že už chodit nebudete nikdy?
Strašně dlouho jsem si to nepřipouštěla. Nastoupila jsem na rehabilitace do Kralup a cvičila jsem jak šílená. Měla jsem tehdy takový těžký a veliký vozík, doktoři mi říkali, že bych si měla pořídit jiný, ale já jsem pořád říkala: ale já budu chodit. Na rehabilitacích jsem byla 4 a půl měsíce, ale nerozchodila jsem to. Domů jsem se vrátila v říjnu 2004 a objednala jsem si teda ten lepší vozík. Těch prvních 16 měsíců bylo hrozně náročných a jak v nějakém snu.

Teď jste veselý a šťastný člověk… bylo to tak vždycky?
Vedla k tomu dlouhá cesta. V těch prvních šestnácti měsících byly i momenty, kdy jsem to chtěla skončit. Nemohla jsem chodit, čekaly mě další a další operace, tělo bylo hrozně zesláblé, psychicky jsem na tom byla zle… Hodně těžký moment byl, když jsem pochopila, že neodmaturuju se svojí třídou. Tak jsem shromáždila všechny prášky, co jsem doma měla a chtěla jsem se zabít. V tu chvíli se ale ve mě rozhostil obrovský klid a jako bych slyšela hlas, který mi říkal, ať to nedělám. Pomyslela jsem na své blízké, jak kolem mě skáčou, a došlo mi, jak jsem sobecká. Tak jsem to neskončila, ale ještě dalších šest let to trvalo, než jsem přestala bojovat s tou situací, ve které jsem byla. Studovala jsem, měla přítele, hodně sportovala, ale pořád jsem cítila vnitřní nespokojenost a úzkost. Záviděla jsem všem, kdo chodí, neměla jsem se ráda.

Kdy se to změnilo?
Když jsem tu situaci přijala. Řekla jsem si: tak nechodím, a co. A jako by mi spadl obrovskej kámen ze srdce. Začala se mi líbit ta rozmanitost – říkala jsem si: prostě nejde, abychom byli všichni stejní, abychom všichni chodili. Holt někdo nechodí a vesmír se díky tomu vyvíjí zas jiným směrem, než kdyby tady byli samí choďáci. Tak jsem to přijala a od té doby jsem šťastnější.

Smíření přišlo samovolně, nebo jste si ho nějak odpracovala?
Měla jsem pořád bolesti a několikrát se mi stalo, že mě bolest jakoby vyhodila mimo tělo. V tu chvíli jsem poznala, že nejsme jen hmotným tělem. Pak přišlo takové hodně ezoterické období… Úplné smíření ale nakonec přišlo spolu s uvědoměním konečnosti. Nevím, kdy to skončí, ale on to vlastně neví nikdo. Tak proč se nesmát a proč si to neužít?

Autor a moderátor: Lucie Fialová
Foto: Archiv Nina Křehotová
Odkaz na knihu: https://www.vedlesebe.cz/literatura/psano-za-jizdy/?fbclid=IwAR1zv26Tv2Ccw5Cepdh7Cl9ydIcR9Hn4e-cw8eajPfyWtCmagKEkrVYCMfs

Celý rozhovor: